Děkuji Bohu za to, že jsem tak silná

V čase adventním, začínám rozjímat, alespoň tak to vždy všichni kolem říkají, je čas se k usebrání, k přemýšlení, ke klidu. Vždy to bylo tak, že čas adventu patřil úklidu, pečení, shánění dárků a neustálé kontrole co vše už mám a co mi ještě chybí. Letos to je jinak. To nejcennější co mi minulý rok chybělo, už mám doma. Nemusím se nikam hnát, nic shánět, ani rychle kupovat dárky. Ani nemůžu, jsem ráda, že ten kdo mi tolik chyběl, už leží vedle mě v postýlce. Nemusím už utíkat do nemocnice a trávit tam celé dny.

Co na tom, že nemůžu skoro nikde jít a můj čas se vytratil?

Nevadí. Během posledních 9 měsíců, které trávím hlavně doma, většinou cvičením, odsáváním a inhalováním jsem našla mnohem důležitější hodnoty, které mě dávají velký smysl. Ne vždy to je, ale jednoduché a já věřím tomu, že bez pomoci z vyšších míst, bych to asi vůbec nezvládla. Byly dny a určitě ještě budou, kdy mám chuť zavřít dveře, nasednou na vlak a odjet někde hodně daleko, za takové myšlenky se později stydím. Věřím, ale, že i ostatní maminky postižených dětí takové myšlenky občas mívají. Vím, že ve chvíli, kdy bych z toho vlaku vystoupila, bych okamžitě hledala spoj zpátky. Začínám pociťovat něco zvláštního, přijde mi to jako bych se konečně vyrovnávala s Tomáškovou nemocí, smiřovala se s ní. Už vím, že ji nijak nezměním. Nejde vyléčit. Ale pro to, aby byl v životě šťastný můžu udělat ještě hodně. A udělám. Teď už cítím, že na to mám dost sil.